Setkala jsem se s jednou mladou paní, která byla počtvrté těhotná a z ekonomických důvodů si dítě rodina nemohla ani nechtěla dovolit.  Mladá žena před časem podstoupila umělé přerušení těhotenství, a jak bylo na první pohled patrno, zanechal v ní tento zákrok velikou bolest v duši.

Samozřejmě své niterné pocity smutku, lítosti, strachu a hluboké viny, která podstoupení potratu provází, uzamkla hluboko ve svém srdci. S nikým, ani s manželem o svém „hříchu“ nemluvila. K zákroku šla tajně a do nemocnice v jiném kraji. Svěřila se mi s pocitem ztráty smyslu života, s pocitem prázdnoty a nenaplnění. Říkala, že v ní navždy cosi umřelo.

Z mé vlastní zkušenosti a dalších pohovorů s ženami, které podstoupily potrat, ať již samovolný či plánovaný, jsem vyrozuměla, že každá druhá žena chce své dítě zpět. Je však jen málo žen, které jsou o své bolesti schopny vypovědět, a alespoň z části si odpustit. I když bezprostředně po potratu, zvláště plánovaném, může žena pociťovat úlevu, po určité době přichází nejrůznější obtíže, ať již tělesné nebo duševní. S takto nezpracovanou bolestí duše začne žena ničit dříve či později i své tělo fyzické – začne se trestat.

Je třeba se zastavit a udělat si čas na zpracování bolestné ztráty. Takzvaně smutek „prožít“. Co to znamená? Je třeba se s duší neviňátka rozloučit a nechat jej jednou provždy v klidu odejít. Pak nenarozenému dítěti odpustit a především z celého srdce odpustit sama sobě.

Za všechna neviňátka nechť tahle malá modlitba pomůže nastolit klid v duši:

Celý příspěvek →

V okamžiku smrti, a nezáleží na tom, zda se jí bojíte či nikoliv, se hmotnost vašeho těla sníží o 21 gramů. Je to lidská duše, co těchto 21 gramů tvoří? Jsou ti, kteří nás přežijí, o tuto hmotnost těžší? Co to je duše? Kde sídlí? Lze ji změnit? Jakou máš duši?

Duše (odvozeno od „dýchat, dech“) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života. Je to TO, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako „nesmrtelnost“, případně představou „reinkarnace“ jako v některých východních náboženstvích.

Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá. Psychologie, která vznikla jako „věda o duši“, jej nahradila pojmem vědomí nebo mysli, v širším pojetí pojmem psychika. Pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném vědeckém základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu. Celý příspěvek →