Paví poezie
Kde ti muži jsou?
„Jestli ženy postrádají muže, měly by se nejdřív stát samy opravdovými ženami“.
Kam zmizela hezky oblečená žena? Dneska na ní vidíme jen elasťáky, kraťasy, sportovní tepláky, neforemné turecké kalhoty, džíny s dírami a k tomu pohodlné botasky. Lodičky měla naposledy v tanečních. Ženy se diví, že muži o ně přestali mít zájem. Ve filmech, v reklamách, v časopisech i na plakátech vidí muži elegantně oblečené slečny s šaty nebo rozevlátými sukněmi, průhlednými blůzičkami, pěkně nalíčené, upravené a rozesmáté.
Muž se podívá na tu svoji „neženu“ v neforemných domácích kalhotách, hlavu má sedmibarevnou ze všech možných i nemožných melírů, je naštvaná, u pasu sadu klíčů a mobilů a každou chvíli volá: „Hele Maruš, vidělas Soňu, ta měla drbu! Je v těch šatech úplně nemožná. Na co si to hraje?“ Ano, i to ženské chování s trochou stydlivosti, upejpavosti a jemnosti se někam vytratilo. Zmizeli muži, protože se vytratily ženy!
Baroko nejen pro oko
Asi se vrací baroko. Naše ženy nejsou obézní, ale barokní, prostorově rozložitější. Prostě krásné. A to nejen pro oko! Pan Rubens by měl radost, že doba baroka se opět vrací.
Baroko je pro oko
Kokoko, řekly si slepice,
budeme se tvářit jako labutě,
aspoň naoko,
jsme kypré jako baroko. Celý příspěvek
Když už, tak ať…
Žijeme jen jednou a jak říkal Jan Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
A já říkám:
„Takže kdy, když ne teď?
A když už, tak ať!“
Když maso, tak s kostí,
když vrásky, tak od starostí,
když bůček, tak do sytosti,
když trest, tak bez milosti,
přeji každému, kdo lže a krade…
Když nevěru, tak se vším všudy,
když z nudy, tak jen tudy,
když hudbu, tak dudy,
když bolest, tak všemi údy
i tím nejdůležitějším… Celý příspěvek
Venuše z Méló
Venuše Mélská (též Venuše nebo Afrodita Milóská, řecky Αφροδίτη της Μήλου) je mramorová socha ženy pocházející z období mezi lety 130 až 100 př. n. l. Jedná se o jeden z nejznámějších příkladů helénského umění. Socha je 203 cm vysoká a znázorňuje Afroditu (v Římě známou jako Venuše), řeckou bohyni lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy.
Socha byla objevena roku 1820 na ostrově Mélu. Je umístěna v Louvru v Paříži. Autorství je připisováno Praxitelovi, ale pravděpodobnějším autorem je Alexandr z Antiochie.
Postel s pěti nohama
Postel – to je bitevní pole.
Pole neorané, skoro.
Slavná BB říkala,
že se stejně všichni nakonec
sejdeme v jedné posteli.
Měla pravdu.
Skoro.
V posteli spíme,
milujeme se,
nenávidíme,
přemýšlíme,
pláčeme,
rodíme se
i umíráme.
Sbírám hodiny po čase i po času
Sbírám hodiny.
Mám hodiny dřevěné,
skleněné,
porcelánové
i z plechu.
Mám hodiny bimbací,
přesýpací
a jedny z mechu.
Na nich mám jednu sušenou blechu.
Čtrnáctá komnata
Každý má svou třináctou komnatu. A někdo jich má dokonce třináct! I více. Všechny ty komnaty, pokoje, „Zimmer frei“, předsíně, síně, komory i zápraží jsou součástí naší duše. Uskladňujeme tam vzpomínky, ztracené sny, představy i nedokončené plány. Jsou tam i sexuální fantazie, chutě neochutnaného i spálená patra od zběsilého hltání života. Některé komnaty jsou černé, některé září jako nový den, jež vystupuje z hladiny rybníka po ránu o prázdninách. Do některých se ani nepodíváme, protože z nich vane strach a špatné svědomí. Ale všechny jsou jen a jen naše. Mají jednu zajímavou vlastnost: všem můžeme lhát, jen ne sami sobě!
Spíš, jenom svíčky hoří
na sedmiramenném svícnu.
Pět je bílých a dvě černé,
tiše praskají ve tmě
jako vzpomínky ve mně.