Paví poezie
Osudová žena
Motto: „Víš, jak poznáš, že máš ženu svého života?“
„Ne.“
„No, jednoduše. Když zjistí, jaký jsi debil, a přesto zůstane s tebou!“ Celý příspěvek
Nůše plná ořechů
Nůše plná ořechů je jako mysl plná vzpomínek, které se vracejí na jazyk. Přežvykujeme je jako kráva býlí a rozdělujeme je na stravitelné, nestravitelné a toxické. Některé se vracejí vícekrát než je strávíme, jiné dokonce vyplivneme, aby nám slinu neotrávily. Je to životní degustace, jíž neustále ochutnáváme a stravujeme sami sebe.
Podzim života
Je podzim, zlátne listí, vykopávám brambory, suším bylinky a houby u kamen. Sypu je do staré skleněné rexovky po babičce a přidám trochu pepře, aby červíci neměli šanci. Fouká od lesa a já dlabu velké dýně a chystám světýlka pro děti. Oranžové dýně, srnčí hněď buků, červené psí víno, žluté listí břízy a fantastické barvy letních dubů se předhánějí s javory, kdo s koho. Čas se vrátil do normálu a pomalu přede jako kočka stočená v ušáku u krbu a sní svůj sen o domácím štěstí.
Souznění
Včera, dnes a zítra
Včera deštivo, dnes slunce, zítra mráz a po něm zase slunce. Život už je takový, počasí obzvlášť. Jen ty potraviny se změnily, hlavně náhražky, přívažky, barvičky a chemické přetvářky. Lidé jsou nevšímaví, stále nespokojení, naštvaní, honí čas i peníze… Najednou přijde věk, nemoc, krize… a nemožnost pokračovat ve vyjetých kolejích a nastaveném směru někam výš. Po prodělané nemoci, která nám jasně říká „takhle už ne“ nebo „ani krok tím směrem“ pochopíme, že jsou úplně jiné životní hodnoty, ty pravé, nefalšované, neředěné, původní. Ty úplně pravěké, jednoduché a neměnné: cit, vztah, souznění podobných duší. Je to ta stále opěvovaná, vzývaná, ale i nepochopená a nezažitá či zatracovaná láska…
Válka růží
Války růží (1455–1487) byla série bitev občanské války v Anglii mezi spojenci rodů Lancasterů (rudá růže) a Yorků (bílá růže). Příčiny konfliktu sahaly až k roku 1399, kdy přívrženci Lancasterů svrhli krále Richarda II. a ustavili novým králem Jindřicha IV. Po smrti jeho syna Jindřicha V. roku 1422 vládla zemi regentská rada místo nezletilého Jindřicha VI. Rozkrádání královského majetku regentskou radou a neúspěchy ve stoleté válce vedly Richarda Plantageneta z Yorku k mobilizaci vojenských sil proti královým rádcům.
Nejzřejmějším důsledkem války byl pád rodu Plantagenetů, který byl na anglickém trůnu nahrazen rodem Tudorovců. Tudorovci v následujících letech dramaticky změnili Anglii. Šlechta utrpěla během těchto válek, doprovázených důsledky morové nákazy černého moru, velké ztráty moci ve prospěch vznikající skupiny obchodníků a centralizované královské moci v době vlády Tudorovců. Ohlásila konec středověku v Anglii a příchod renesance.
Jako každá válka, i tato válka byla bojem o moc, vliv a peníze. Je jedno, ač bojují Kapuleti s Monteky, Plantagenetové s Tudory nebo Rudí s Bílými, či Lancasterové s Yorky. Láska mlčí a pláče krvavé slzy. Láska si nevybírá postavy ze stejného rodu. Láska udeří a je to! Láska nezná vyvolených. Neupřednostňuje krásu, bohatství ani věk. Láska buď je, nebo není. Lásku si nemůžeme koupit, zasloužit, ukrást. Lásku si musíme vybojovat.
Zlaté rouno
Celý život jsem si přál dostat se podél řeky Rioni do Kolchidy a jako bájní Argonauté snad najít i Zlaté rouno. Potkal jsem ji na zastávce a oba promočení na kůži, čekali jsme na trolejbus. Nejel. Tak jsem ji vzal za ruku a šli jsme pěšky. Až k ní do bytu. Jako Jáson jsem nakonec do Kolchidy dorazil a objevil její Zlaté rouno.
Setkávání
Vždycky odpoledne, když se vracím z práce, ji potkávám. Sklopí oči a já bych jí chtěl říct aspoň: „Dobrý den.“ Zase jsem neměl odvahu. Měla na sobě baloňák a na uších modré náušnice.
Potkávám ho každý den, vždycky když jdu do práce. Dívá se na mě po očku a zvolní krok. Je štíhlý a vysoký a na nose má brýle. Asi by mi chtěl něco povědět, ale nemá odvahu. Jsem zvědavá, kdy mne osloví. Nebo mám začít sama?
Zítra ji konečně oslovím. Aspoň jí utrhnu pampelišku. Má chůzi jako baletka. Když jde kolem výlohy, tak se sobě díváme v odrazu do očí. Ale jdeme dál.
Dneska mě konečně zastavil a podal pampelišku. Měl v očích strach, jestli ho neodmítnu. Usmála jsem se na něj a řekla: „Že Vám to ale trvalo! Taky jsem měla strach, že mne nikdy nezastavíte.“